ZÁKONY MAFIE A ŽIVOT DLE ZÁSAD COSA NOSTRY

Mafióso, omerta, vendetta - to jsou pojmy, které dodnes vyvolávají lehké mrazení a vnitřní napětí, neboť souvisejí s chladnokrevným, utajovaným násilím a důkladně promyšlenými zločiny.

Vždy jsou ve hře Denaro sporco - špinavé, nelegálně získané a znovu investované peníze, jimiž lze zavázat kohokoliv - životní ztroskotance ochotné vykonat za ně jakoukoliv protislužbu, i vysoce postavené, ke korupci náchylné osobnosti - veřejného života. Metody mafiánů tradičně působících zejména na Sicílii a v USA se samozřejmě mění, jsou čím dál víc rafinovanější a prosazují se i tam, kde se možnost jejich uplatnění donedávna vylučovala ( ozbrojení vyděrači v bývalém Sovětském svazu). Obchod s drogami a zneužívání bankovního systému přináší mafii průměrné roční příjmy kolem 70 miliard dolarů. Čelit této organizované zločinnosti cestou práva je však velice obtížné a často i téměř nemožné. Justice často v souboji s mafií kapituluje, zvláště když mafiáni zásadně jednají v duchu hesla "Questa guerra é cosa nostra " - Tohle je naše věc.

Mafie je společenský jev, nikoli však ryze americký, jak se často uvádělo a uvádí. Jejich rodnou půdou byla polofeudální Sicílie, i když pochybné dokonalosti dosáhla ve vzdálené a nejbohatší zemi světa. Metody, formy a styl mafie se vyvíjely několik století a její akceschopnost téměř vždy usnadňovalo spojení mezi těmi, kdo zákony utvářejí a těmi, kdo je chtěli a chtějí porušovat.

Historikům se dodnes nepodařilo zjistit alespoň přibližné datum jejího vzniku. O nic lépe se nevedlo ani ministerstvu financí USA, které několik let vyhodnocovalo vše, co kdy a kde bylo o mafii publikováno. Výsledkem se stala úctyhodná sbírka rozdílných názorů. Jediné, v čem se experti i historici dokázali shodnout bylo, že výraz mafia nepochází ze sicilského nářečí, ale buď z arabštiny a označuje "krásu" či "vznešenost", anebo z toskánštiny - zde však přesný význam slova nebyl objasněn. A tak i přesto, že je tato záhada částečně odhalena, zůstává stejně jako celá ctihodná společnost zahalena v tajemném oparu. Poprvé se slovo "mafia" objevilo v sicilsko-italském slovníku jako synonymum slova "camorra", jež byla označením pro ctihodnou společnost v okolí Neapole.

 

Po celá léta byla Sicílie římskou kolonií, pak přišli Arabové a s nimi snad i výraz mafia z arabského slova "mahia" slova označujícího drzost nebo zpupnost, nebo slova "maehfil", které by se dalo přeložit jako - útočiště při útěku. Ctihodná společnost přátelům odjakživa poskytovala v nouzi útulek. Asi o 200 let později se dostalo slovo mafia podruhé do spisovného jazyka, a to z palermského dialektu a označovalo skupinu odvážných, fyzicky zdatných. I pro tento názor mají badatelé opodstatnění. Když Sicílii dobyli Španělé, uzákonilo místní obyvatelstvo přísná pravidla "dokonalého a statného muže" v boji založeném na rodinné loajalitě. Mstitelé zabíjeli nepřátele a nedbali zákonů cizích vládců. Sicilané je neudávali, bránil jim strach i vybičované vlastenectví. Ostatně znali kletbu "ctihodných" lupičů od smého rozbřesku civilizace.

Jisté je, že od vzpoury proti pánům z Anjou, jež vznikla při palermských nešvarech v březnu 1282 se traduje zákon mlčení = omerta, polibek smrti a krevní msta = vendetta.

Vendetta je aktem msty mezi dvěmi znepřátelenými rodinami - famigliemi. Rodiny si pomoci vendetty vyřizují své účty a krvavé odplaty, často velmi demonstrativní probíhají do doby, kdy je prokázána přiměřená velikost cti. Pokud tento " polibek smrti" jednou začne, je velmi těžké a prakticky nemožné jej zastavit.

Omerta je nejsvatějším zákonem každého člena mafie. Je to zákon mlčení. Zavazuje každého, aby zachoval mlčenlivost před úřady a policí i v případě, že by měl vypovídat proti svému největšímu nepříteli. Omerta je důvodem toho, že na mnoho krvavých a nelegálních činů mafie neexistují důkazy. Pouze malá hrstka lidí se jí opováží porušit a ti, co takto učiní jsou pak nemilosrdně umlčeni. V okruhu vlády mafie je tedy lepší držet jazyk za zuby.

Mafiáni nepřetržitě vtloukali ostrovanům do hlavy: " Bereme jen bohatým!" . Pravdu koupili v palácích a ve statcích, avšak nikdy nepohrdli oslíkem, bečkou vína nebo úrodou chalupníka. Kdo nechtěl, aby ho takové neštěstí potkalo znovu, požádá "ctihodnou společnost" o pomoc a ochranu. Neustále vylepšovaný systém "ochrany" se postupně stal součástí života Siciliána. Kdo ji neobjednal, kdo nezaplatil, přivolal na sebe pohromu. Domkař našel ráno zabitou ovečku, rolníkovi kdosi zapálil révu a rybář zjistil až na moři, že má v síti díru.

Nejpovolnější byli nejchudší. Báli se "červeného kohouta" víc než žhavého slunce, které jim sice mohlo spálit vinohrad, ale nechalo jim střechu nad hlavou. V takových poměrech vznikal zvláštní princip falešného přátelství. Falešného proto, že pouze mafie určovala kvalitu cti a přátelství a posuzovala jeho upřímnost.

Mystický obřad v temných jeskyních, připomínající pozdější přijímání členů do mafie, začínal osobní zpovědí. Nakonec z prstu nového adepta skanuly tři krůpěje krve na rozevřenou Bibli či obrázek svatého a ozval se hlas Velkého bratra: " Naznačte krví kříž a přísahejte, že žádné mučení vás nepřiměje ke zradě. Vaše tělo i duše náleží bratrstvu!"

Kmotry i picciotty, kteří rozkazy bez odmluv plnili, chránila před nevolí úřadů vysoká zeď mlčení. Svědkové, kteří náhodou nebo naopak z přinucení stáli blízko tragédie, nikdy neslyšeli výstřely, natož aby spatřili pachatele. Důvod? Chtěli žít, a proto oslepli a ohluchli, což je dodnes obvyklé! Stejně se chovali střelci, vojáci, poručíci i kmotři při válce proti konkurenční rodině. Ani když spor rozhodovala vendetta, jejíž důsledky byly strašlivé, válčící nesměli prozradit jména vrahů. Tím spíš si uvědomoval svou bezbrannost zemědělský nádeník, řemeslník či živnostník. Začalo platit: Je lepší něco ztratit za přátelství než všechno, i život. Ve světě lží, intrik, pobožného puritánství, schizofrenické nadřazenosti a násilí zdokonalovala mafie systém nabídky služeb každému, kdo měl peníze.

Mafiánská společnost, svázaná se zájmy královské rodiny, ucítila mrazivý vítr v letech 1848-1849. Lidové ozbrojené oddíly uštědřovaly rány bourbonské policii. Mafie sympatizovala s revolucí, s králem, šlechtou i Garibaldim. Kmotři nevěděli, zda vítězí Garibaldi, šlechta nebo lid, byli si však jistí, že někdo zchudne a bude potřebovat jejich pomoc - stejně jako ten, kdo náhle zbohatne a bude se bát o majetek. Vyhlédnutou kořistí byli především šlechtici. Po jejich slávě, palácích, politickém vlivu, dcerách a sestrách kmotři dávno prahli. Mafiáni pronikli do parlamentu jako strýcové a zeťové šlechty. Získali cestu k politické moci, byli vlivní, bohatí. Kdo nechtěl pochopit jejich spravedlnost, kdo odmítal volit, jak nařídili, toho potkalo neštěstí.

Zákony státu -pokud je někdo ctil- nemohly soupeřit s předpisy mafie vynucovanými nejbrutálnějším způsobem. Vlastně nikdo s nimi nemohl soupeřit: kmotři měli všude přátele, jímž poskytovali pomoc a služby-a také je jako protihodnotu vyžadovali.

Jen jednou proti železným zákonům mafie zaútočil prefekt Malusardi, když se mu v palermské nemocnici podařilo najít tři svědky proti ctihodné společnosti. Prefekt odhalil několik vražd, pouhou kapku v moři hrůz, avšak umožnila mu, aby poslal první desítky členů mafie v okovech na Liparské ostrovy.

Mafie, překvapená, možná i vystrašená, vyslala muže, jimž hrozilo nebezpečí, z Palerma na jih Itálie a pak do Ameriky. Snadno se ztratili mezi přistěhovalci, kteří za "velkou louží" hledali zemi zaslíbenou. Sicilští donové tak vyřešili dva problémy: zachránili nejohroženější členy tím, že jim koupili lodní lístek do New Orlansu, a zároveň získali nová území za oceánem. Trvalo to však hodně let, než ovládli podsvětí měst, v nichž už rostly mrakodrapy a kde dlážděné ulice osvětlovaly plynové lampy. Mafie jako násilnická organizace totiž nebyla v Americe první. Základ podsvětí vytvořili v sedmnáctém století Irové a Židé. Ti první děsili starousedlíky brutalitou, druzí-obávaní věřitelé-vychytralostí a spekulacemi.

Židé a Irové měli privilegovaná místa i v prvním působišti mafie na americkém kontinentě, New Orleansu. Po několikátém vzájemném pronásledování sjednotili říši zločinu sicilští mafiáni kodexem cti. Pilířem jejich podnikání se stal jako doma zákon mlčení -omerta. Z bezpečnostních důvodů měla v Americe zpočátku každá mafiánská rodina jen deset členů. Velel jí capo di diecina, desátník, jenž skupinu dělil na dvě " ruce" po pěti " vojácích".

I v Americe skládal každý nováček přísahu nad svíci a otisk jeho začouzené ruky nahrazoval razítko klanu Černá ruka, jak se z počátku zdejší mafie označovala. Sicilané název Mano nera nepřekládali do jazyka země, v níž působili, zato se houfně zbavovali sicilsky a italsky znějících jmen. Do židovských a irských tlup se vloudili jako Jimové, Johnové nebo Paulové. Přesto četní historikové USA označují proslulé gangstery Johna Betra, Franka Yalea nebo Josepha Wolfa za nejameričtější kmotry, ačkoli to byli Sicilané vlastními jmény Giovanni Uberto, Antonio Uale a Ignazio Saietta.

Prvními obětmi mafiánů byli vlastní krajané. Nečinili totiž žádné potíže. Když někdo v noci zaklepal na dveře Siciliána a chtěl poplatek za opatření práce, za její udržení, za volnou postel nebo cokoli jiného, nebylo třeba dlouhého vysvětlování. Mafie po několika letech začala vydírat i starousedlíky. Poplatky za ochranu se pohybovaly od dolaru týdně až po jednorázový obnos pět tisíc, například u Enrika Carusa.

Vyhladovělí spolurodáci, jež vlastní země neuživila, se stávali kořistí mafie už v přístavech. Páriové v Itálii i v Americe podepisovali smlouvy, jímž nerozuměli, a v New Orleansu nebo v New Yorku museli pracovat pod úrovní běžných mezd. Nikoho nedojímalo, že přepluli moře v tmavých podpalubích za poslední peníz, ještě častěji na dluh.

Hlavám takzvaných rodin neboli famiglií, složených z baronů, správců a mafiánů příslušelo oslovení don. Stávali se kmotry svých přátel a slibovali, že je budou ochraňovat před každým nepřítelem, lhostejno, zda před banditou či státní mocí. Chráněnci, které kmotr nazýval svými dětmi, museli znovu přísahat věrnost až do hrobu.

Mafie se rozrostla v silnou organizaci spojenou se zájmy sicilských, francouzských a španělských pánů. Zákon mlčenlivosti se už vztahoval na celý ostrov. Kdo tady by koho udával! Kdo by chtěl, aby se večer před prahem jeho domku psí hlava, ortel nemilosrdný, vykonávaný s děsivou jistotou, naznačující brzkou a velmi krutou smrt.

Od 19. století měla mafiánská poprava, přesněji vražda přísný rituál. To věděl každý Sicilan. Kmotr zavolal zabijáka, říkalo se mu piccioto (maličký, v přeneseném smyslu člověk, který musí být vždy po vůli), políbil ho na ústa a zašeptal: " Když matka poručí, dítě musí poslechnout!". Poslechly obě děti. První, s luparou v ruce, puškou kdysi sicilskými pastýři k lovu krvežíznivých vlků, i druhé, které vědělo, že zemře. Zbraň je dodnes odpuzujícím symbolem mafiánské spravedlnosti, msty, síly a tradice.

Nastal však i okamžik, kdy došlo ke smrti v "rodině". Zvláště zajímavý okamžik nastával při úmrtí kmotra. Zvláštní bezcitnost obřadu můžeme pozorovat v případě, že kmotr zemřel násilnou smrtí.

Mafie má stálé zvyky. Když zemře kmotr, vystrojí mu královský pohřeb, i když ho před tím nechali rozstřílet. Vrahové jdou v průvodu neoholeni stejně jako ostatní truchlící. Osobní, či dokonce nákladní vozy vezou věnce. Vybraní členové ctihodné společnosti nesou rakev. Kdo ponese ostatky mafiána, na které straně rakve a v jakém pořadí je vždy předmětem četných dohadů. Je to věc postavení a vážnosti v rodině, každému přísluší, co jeho jest. Na každém rohu nádherné rakve je připevněna šňůra. Čtyři konce šňůry drží čtyři muži. Není jedno, který konec kdo drží v ruce. Levý přední, zvaný také pupeční šňůra smí třímat v dlani nový kmotr, následník trůnu. Tak tomu bylo aspoň na Sicílii, domovině původních mafiánu, v zemi, která dala světu ctihodnou společnost, která dala světu Cosa nostru.

FUNKCE A PRAVIDLA COSA NOSTRY V USA

"Název Cosa nostra", v překladu "Naše věc" se poprvé objevil na veřejnosti v USA v roce 1931. Stalo se tak v době, kdy Lucky Luciano dostal důležitý, krvavý úkol od bosse Maranzana. V dubnu 1931 pozval Luciano na oběd dalšího, vysoce postaveného bosse Masseriu do restaurace Nuova Villa Tammaro na Coney Islandu v New Yorku. Zde chtěl svůj nechutný čin vykonat.

Po obědě se nachvíli omluvil a odešel na toaletu. Po návratu spatřil na podlaze Masseriovo zkrvavené tělo, obklopené vyděšenými číšníky a hosty. Skolili ho čtyři střelci - Vito Genovese, Albert Anastasia, Bugsy Siegel a Joe Adonis. Byli zde z rozkazu Lucky Luciana a ihned po krvavém činu uprchli z místa vraždy.

Po této vraždě následovala obrovská vlna násilí na obou stranách. Massieruv gang však propadl panice a rozprchl se do všech stran. Salvatore Maranzano vyčkával a sbíral síly k ovládnutí newyorského podsvětí.

Maranzano se rázem stal nejmocnějším vládcem zločineckého světa v USA. Aby tuto skutečnost oficiálně potvrdil a vyhlásil nový řád, jimž se měla od nynějška ctihodná společnost řídit, svolal v květnu 1931 do hotelu Grand Concourse v Bronxu schůzku všech mafiánských rodin.

Jeho výzvu uposlechlo na čtyři sta mužů z celé země. Maranzano, usazený jako na trůně v čele stolu si prohlížel spokojeně všechny příchozí.Hned vedle něj se posadil "korunní princ" Lucky Luciano.

Pro Salvatora Maranzana znamenal tento okamžik vyvrcholení dosavadní kariéry. Nyní již nemusel svého obdivovaného antického hrdinu Julia Caesara jen slepě uctívat, neboť se mu připodobnil.

"Cokoliv co se přihodilo v minulosti, nechť je dneškem zapomenuto,"oslovil přítomné. "Nastal čas skoncovat s nenávistí. Ti kdo ztratili někoho za svých blízkých či přátel, ať otevřou své srdce a odpustí. Třeba byl zabit váš vlastní bratr, nepátrejte po vrahovi a vzdejte se pomsty. Ti, kteří vaše trápení zavinili, již zaplatili životem."

Po tomto úvodu se Maranzano prohlásil za "cápa di tútti cápi", tedy za "bosse všech bossů"a seznámil shromáždění se zákoníkem, jimž se od této chvíle bude řídit podsvětí v USA. Svou řeč pronášel v italštině se sicilském nářečí a proložil jí několika latinskými větičkami. V tento den také poprvé použil termín, jimž se od té doby označoval zločinecký spolek, jemuž byl nový řád určen a byl to termín Cosa nostra.

Maranzano vysvětlil, že Cosa nostra bude organizována po vzoru římských legií Julia Caesara. Rozčleněná bude do jasně definovaných rodin, z nichž každá bude spravovat předem stanovenou oblast a území. Každé rodině bude vládnout boss, nadaný přirozenou autoritou a rozsáhlými pravomocemi. Zastupovat ho bude podboss, jemuž budou podřízeni capiregime, čili kapitáni, zodpovídající za jednotlivé pěšáky. Salvatore Maranzano si přisvojil funkci "capo di tútti cápi",představeného všech amerických bossů. Všechny rodiny mu také budou odevzdávat bez odmlouvání tribut.

Polovojenská organizace zajistí dodržování disciplíny a zabezpečí i to, že boss zůstane stranou všech zločineckých aktivit a nebude se na nich přímo podílet. Pěšákům bude přístup k bossovi uzavřen. Své stížnosti musí přednést caporegimu, jenž rozhodne, zda se obrátí na bossova zástupce, či nikoliv. Teprve ten pak posoudí zda se jedná o závažnou věc a boss by se jí měl zaobírat. Caporegime každé rodiny velel samostatné skupině hrdlořezů. Taková jednotka se nazývala borgáta.

Cosa nostra a její zásady musejí přejít každému z členů do krve. Cosa nostra stojí nad rodinou, nad přáteli, nad církví i nad státem. Platí striktní zákaz o Cosa nostře hovořit na veřejnosti. Byl zde tedy uvalen neporušitelný zákon omerty. Jeho porušení se trestá smrtí, smrtí bez soudu. Poslušný člen Cosa nostry mlčí dokonce i před svou manželkou. Každý rozkaz, vyřčený bossem, bossovým zástupcem nebo kapitánem, je třeba bezohledně vykonat. Ten kdo neuposlechne, zemře.

Kralování a zákony stanovené bossem všech bossů Salavatorem Maranzanem však netrvaly dlouho. V dějinách Cosa nostry si boss nejednou hřál na prsou hada. Oním hadem byl v tomto případě Lucky Luciano, který se sám chtěl stát nejvyšším bossem.

Maranzano tuto situaci vytušil a rozhodl se, že nepohodlného gaunera nechá nadobro odstranit. O svém úmyslu však mnoho vykládal, a tak se zpráva donesla až k Lucianovi, který se rozhodl Maranzana předejít. Poslal do jeho kanceláře zabijáky převlečené za pracovníky berního úřadu a ti svůj úkol splnili na jedničku.

Cosa nostra tak spadla do klína Lucky Lucianovi. Okamžitě po převzetí moci nařídil čistky v řadách Maranzanovy gardy. Zanedlouho na to, na podzim roku 1931 vyzval k zachování míru a ozanámil, že svolává konferenci, na které se dohodnou o další podobě Cosa nostry.

Luciano zrušil veřejným dekretem funkci bosse všech bossů, kterou podle něj zcela neoprávněně zavedl Maranzano. Luciano vytvořil mohutnou zločineckou organizaci. Na rozdíl od podoby Maranzanovy Cosa nostry, však došlo k dalším změnám. Členové Cosa nostry už nemuselí mít čistou italskou krev, ale otevřely se brány pro židovské a irské gangstery. Nikomu z nich přitom nevadilo, že jim tradice odpírá status řádného člena mafie. Stačilo jim, že se mohou podílet na jejich ziscích.

Luciano zanechal základní strukturu o pěti rodinách, tak jak ji kdysi stanovil Maranzano. Neodpustil si však několik inovací. Rodinnou hierarchii obohatil o hodnost consigliére, poradce, a zvolil dvanáctičlennou "Radu", která měla řešit všechny spory mezi jednotlivými gangy. Tato rada fungovala jako zákonodárný orgán a soudní tribunál zároveň, jenž by se zabýval jak běžnými záležitostmi, tak i koncepčními otázkami všeobecné strategie. Současně bude Rada působit jako prostředník Cosa nostou a cizími, neitalskými gangy.

Maranzano a po něm Luciano tedy byli zakladateli nové řádu, kterými se měla ctihodná společnost, nyní nazývaná Cosa nostra řídit. Tento soubor pravidel, rozdělení pozic a stavba celé Cosa nostry byly natolik silné, že v prakticky nezměněné podobě přetrvaly přes celá desetiletí až do současnosti. Cosa nostra vytvořila opravdu velice silný řetěz, z něhož je každý článek jen velmi těžko zničitelný. Každý člen Cosa nostry přísně dodržuje omertu, ví totiž, že i pár let ve vězení je lepší než krvavá poprava.